Dvořákův Jakobín je jednou z nejoblíbenějších a nejuváděnějších českých oper, v Národním divadle byl dosud uveden ve dvanácti inscenacích, naposledy v roce 1993. Příběh, líčící na jedné straně poměry českého maloměsta a na straně druhé návrat „podezřelého“ emigranta zpět do vlasti, bývá často chápán v naivistické nadsázce. Je ovšem spíše nesen – především díky Dvořákovu hudebnímu géniu – ve smíšené a nejednoznačné atmosféře melancholie, sentimentu, humorného nadhledu i sebeironie. Jako v mnoha jiných podobně laděných českých dramatických dílech končí i zde všechny nakupené a vyhrocené konflikty v pokorném, smířlivém a vlídném zmoudření. Do idealizovaného českého města na konci 18. století se z Paříže vrací hraběcí syn, který byl kdysi otcem vyhnán pro svou svobodomyslnost. Než je mu dovoleno, aby se se svým otcem smířil, musí spolu se svou ženou projít klubkem maloměstských intrik, které směřují místní obyvatelé jak vůči sobě samým, tak – kvůli podezření z „jakobínství“ – vůči hraběcímu synu Bohušovi a jeho ženě. Setkáme se s řadou klasických a oblíbených dramatických typů – se šťastně zamilovanými Jiřím a Terinkou, mezi něž se chce vklínit namyšlený purkrabí Filip, s mocichtivým hraběcím synovcem Adolfem či dobráckým učitelem Bendou. Podstatnou roli v příběhu hraje tradičně oslavovaná česká hudebnost, láskyplný vztah Čechů k hudbě, která svou vřelostí a něhou dokáže obměkčit i nejzatvrzelejší srdce. Školní scéna, v níž učitel Benda chystá s dětmi slavnostní kantátu na počest nového pána, pak patří po zásluze do zlatého fondu české opery.